Reklama
 
Reklama
Reklama

Cernunos – parohatý bůh

Není to jen tak nějaký paroháč. Jde o pána života a smrti, boha plodnosti, klíčení semen z hlíny. Nějaká jeho podoba existuje ve všech kulturách po celém světě. Jak je možné, že se prastaré národy shodly v jeho podobě a moci? Že by ho snad viděly?

Cernunos – parohatý bůh (obrázek)

19. 9. 2022 –  Symbol jelena

Jelen je ztělesněním živočišné síly. Je velký, mohutný a velmi plodný. Jeho potence je nekonečná S korunou paroží je to jasný král lesa. Proč byla vždy důležitá právě schopnost plodit mnoho mláďat, oplodnit mnoho samic? Jak pro zvířecí, tak pro lidský druh vždy platilo: čím větší stádo, tím lépe se udrží naživu. Šamani, kněží a druidi si na obřady často brali jelení paroží nebo kompletní masku jelena. Ve chvílích rituálu se spojovali s parohatým bohem a stávali se jím. Jeho síla byla jejich síla. A tuto živočišnou energii plození a klíčení předávali svému rodu. Kmen byl pak tímto bohem požehnán.

Dárce plodnosti Cernun

V našich končinách najdeme důkazy o uctívání Cernuna. Římané sice dobyli keltskou Galii, ale přes Šumavu, kterou Keltové pojmenovali Gabréta, se nikdy nedostali. Občas tu došlo k nějakým bojům, ale jediným skutečným kontaktem byl obchod. Keltské kmeny na našem území v klidu uctívaly svoje mocné bohy. Cernunos jim v tom jistě vydatně pomáhal. Jeho moc byla obrovská! Jediné semínko nevyklíčilo bez Cernunovy vůle. Každé mládě bylo počato s pomocí jeho síly. Ovládal všechna zvířata, ale i divoké rostliny a stromy. Byl pánem divočiny. To on určoval, že predátoři uloví slabší laň a silnější zůstane naživu, aby mohla plodit silná mláďata. Před lovem vždy proběhl obřad, který vykonával zkušený druid a při němž lovci přinášeli Cernunovi obětiny, aby jim požehnal, až vejdou do jeho království, do divokého lesa. Jen s jeho souhlasem mohli lidé ulovit velkou kořist - a troufli si lovit jen tolik, kolik potřebovali. Nic z kořisti nesmělo přijít nazmar. Z kůže Keltové vyrobili boty a svrchní oděv, ze šlach nitě, z paroží a kopyt střenky nožů a dalších nástrojů, z kostí jehly. Cernun by se rozhněval, kdyby zabíjeli zbytečně.

Nottinghamská mutace - Hern

Ještě Robin Hood se svými chlapci na přelomu 12. a 13. století spolu s vesničany uctíval boha Herna. To bylo lokální jméno pro Cernuna. Křesťanství nebo ne, keltská tradice tu byla silná. V době ohňových svátků se vesničané tajně scházeli pod prastarým dubem v lese. Na jeho větve věšeli stuhy a květiny, ke kořenům skládali med, pivo, víno a koláče. Pod stromem se tančilo jako o život, a to společně ve velkých kruzích jako kdysi při druidských obřadech. Venkované vzývali boha lesa - parohatého Herna - aby jim přišel popřát dostatek úrody, dobytka i dětí. Při každé této oslavě riskovali prostí vesničané, že skončí na mučidlech nebo na hranici. Jejich víra v divokou plodivou sílu ale byla velká.

Slovanský Lešij

Keltové u nás dominovali od 2. př. n. l. do 6. století našeho letopočtu, pak je historicky vystřídali Slované. Nekonal se však žádný velký exodus - pouť uprchlíků jinam. Pohraniční kmeny se sice stahovaly přes Německo a Galii na Britské ostrovy, ale mnohé kmeny keltských usedlíků zůstaly a prostě se propojily se Slovany. Nikdo už dnes neurčí, jak se keltský pantheon bohů propojil se slovanským. Slované měli totiž ještě větší počet božstev než keltové a měli v nich ještě větší „binec“. Co je však jisté, všechny slovanské národy mají Lešije. Jak tušíte z podstaty slova, znamená to „lesní“ Varianty v různých jazycích jsou si podobné - Lesowik, Leš. Lesní muž Slovanů byl velký a silný, uměl se proměňovat v mnoho zvířat, zvětšovat se do výšky stromu, nebo se zmenšit do velikosti zrnka. Na hlavě mu rostly parohy a byl celý porostlý srstí, rozcuchanými vlasy a vousy. Naši předkové mu nechávali na kameni u lesa i celého vola, aby byl milostivý po celý rok.

Pán života i smrti

Cernun byl nejen pánem života, ale i smrti. Jeho vůle určovala, jak dlouho bude který tvor žít. Na nejznámějším obraze - na reliéfu keltského kotlíku z Gundenstrupu z 2. století před naším letopočtem, je parohatý bůh obklopen mnoha zvířaty, nejblíže je mu jelen. Mezi parohy boha i jelena rostou zelené úponky a větévky. Spolu s ostatními keltskými bohy je to vše nádherně vyvedeno v devíti kilogramech čistého stříbra. Na přelomu letopočtů, v době, kdy se slavil svátek Beltain (dnešní trochu zhovadilé „Čarodějnice“), docházelo k hojnému milování manželů, milenců, ale i lidí, kteří se neznali, protože tento den byl svátkem života a plodnosti. Měl ale i odvrácenou stranu, pro Kelty však byla svou podstatou také dobrá: Pekl se obří beltainový koláč, který se dělil mezi všechny příslušníky rodu. Zapekla se do něj jedna keltská mince. Ten, kdo si ukousl sousto s mincí, se dobrovolně obětoval. Když odhlédneme od toho, že si to žádný bůh nejspíš nežádal, byl to čin nejvyšší oběti a lásky jednotlivce pro celý rod.

Poselství parohatého boha pro nás je nejspíš toto: „Služ životu. Nezabíjej zbytečně. Važ si matky země, kterou zúrodňuje božské semeno.“ Platí to pro svět zvířat i rostlin, všech živých bytostí. Nikdo z nás se nemusí dobrovolně obětovat, ale nežádejme to po jiných.

Článek pro vás připravila kartářka Lea.

Chcete se dovědět více?

Zavolejte našim poradcům na tel: 906 707 707

Reinkarnace a svět duchů Reinkarnace a svět duchů

Jak je možné hovořit s duchy zemřelých předků, když podle teorie reinkarnace má být většina z nich již...

Celý článek »