Chrliče - tajemné bytosti
Slavný spisovatel Terry Pratchett z nich udělal živoucí hrdiny své knihy. Ve městě Ankh Morpork na úžasné Zeměploše je na každé střeše spousta kamenných chrličů všech tvarů. Ve dne jsou nehybní, a pokud prší, předpisově chrlí vodu. V noci však ožívají. Repetí mezi sebou, a protože vědí, kde se co šustne, předávají si drby. Kde jen to ten Terry vzal?
9. 1. 2019 – Staré mýty
Pan Pratchett měl obrovskou fantazii, ale znal dobře také staré báje a mýty. Nejstarší z chrličů na tomto světě pamatují i 15 tisíc let. To už je něco. Velký boom zažily v antickém světě a také samozřejmě v období gotiky, z něhož si je nejvíce pamatujeme. Přivádějí nás k úžasu na gotických katedrálách a jejich záhadné podoby svět většinou nechápe. Svatostánky jsou přece křesťanské - a najednou zjistíme, že na jejich střechách je plno draků, psů s křídly, lesních mužů s vilným šklebem, ptáků s hadím tělem a dalších hrůzných tvorů. Je to vlastně skandál, který se odehrává před očima nás všech už celé věky. Kde se vzal? Už staří Řekové věřili, že světem se pohybují démonické bytosti z tartaru - antického pekla. Hledají místa nejčistších srdcí, aby se tam mohly usadit a vše pokazit. Proto dávali Řekové na svatostánky kamenné podoby těchto démonů. Byli si jistí, že když poletí skutečná zlá bytost, řekne si: „Aha, tady už je obsazeno,“ a nechá chrám na pokoji. Chrliče měly tedy odradit zlé síly od tohoto místa a udržovat chrám v duchovní čistotě.
Keltská báje
Za dob Keltů v Británii prý žily v kraji bájné bytosti, které byly k lidem přátelské a pomáhaly jim. První paprsek slunce vždy způsobil, že zkameněly, ale v noci byly živé. Uzavřely dohodu s keltským králem, že v noci budou hlídat jeho hradiště a ve dne zase budou Keltové hlídat tyto kouzelné tvory. Pak král kouzelných bytostí urazil mocnou vědmu a ona zaklela celý rod navždy do kamenné podoby. Tím skončilo věky trvající přátelství chrličů a lidí. Keltové pak postavili kamenné tvory na střechy a hradby, aby odradili nepřátele.
Obludy na střechách chrámů
Ve středověku alchymisté a hermetici rozpracovali druhy a čeledě těchto bytostí do úplného vědeckého systému. Věřilo se, že tyto bytosti opravdu existují a kazí alchymistům jejich pokusy o hledání kamene mudrců, elixíru mládí či výrobu zlata z obyčejných kovů. To právě démoni, kteří se nechtěli vzdát svého vědění ve prospěch lidí, stáli za mnoha výbuchy a krachy. Povědomí o těchto tvorech bylo tehdy velmi rozšířené, a tak na každé střeše kostelů a chrámů byly zastoupeny snad všechny druhy démonických bytostí.
Bazilišek - král hadů
Významnou figurou chrličů je bazilišek. Jedná se o tvora s kohoutí hlavou a hadím tělem. Na zádech má blanitá křídla. Staří Řekové ho nazývali basilikos, což znamená malý král. A opravdu se jedná o krále plazů na Zemi. Na hlavě mívá korunku. Jeho domovinou prý bývala Libyjská poušť. Vše, na co pohlédne, se mění v kámen a potom se rozpadne v písek a prach. Pokud baziliška strefil rytíř mečem či kopím, otrávil se nejen on, ale i kůň pod ním. Na baziliška platí jen pár věcí: Pravidlo 1: Nedívat se na něho. Pravidlo 2: Nastavit mu zrcadlo, pak pohlédne sám sobě do očí a zkamení. Pravidlo 3: Mít s sebou lasičku, protože ta jediná je odolná vůči jeho jedu a po jejím kousnutí bazilišek zemře. Pravidlo 4: Pokud zakokrhá kohout, máte štěstí, bazilišek odletí. (Proto s sebou poutníci ve středověku nosili v pinglu kohouta.) V Račiněvsi u Litoměřic se prý ve studni po staletí zdržoval bazilišek, který otrávil každého, kdo šel pro vodu. Do večera vždy dotyčný člověk zemřel jen na pouhé „ofouknutí“ baziliščím dechem. Místní chalupník pak postavil na roubení studny zrcadlo a to byl baziliškův poslední den. Zkameněl a spadl zpět do studny, kde prý dodnes leží.
Drak neboli Garguj
V šestém století žil na břehu Seiny v Rouenu hrozný drak. Lidé mu říkali Gargouille. Zapaloval chalupy, paláce i úrodu a kradl lidem dobytek. Lidé se modlili ke sv. Romainovi, aby je té pohromy zbavil. Svatý se ustrnul a spálil nestvůru na prach, ale její hlava a hrdlo zvyklé na oheň neshořely. Podmínkou svatého bylo, aby rouenští založili křesťanský kostel. Lidé pak přibili tuto hlavu na střechu svatostánku na znamení vítězství světla nad temnotou. Od té doby se z kamenné dračí hlavy v Evropě i v Čechách zvané „garguj“ či „gargol“ stal zvyk.
Chiméra - neskutečná příšera
Chiméra vypadá opravdu hrozně. Zpředu je lvem, z boku kozou a zezadu drakem. Má tři ohavné tlamy, ze kterých, jak jinak chrlí oheň. Je prý dcerou mýtického obra Týfóna a hadí ženy Echidny. Ve starověku měla střežit vchod do podzemí. Každého člověka sežehla, zabil ji teprve Belerofontés na okřídleném koni Pegasovi, který ji z bezpečné výšky udolal svými šípy. Chiméra se objevuje jako velmi častý motiv na střechách chrámů.
Gryf neboli pták Noh
Gryf má svalnaté obří tělo lva a hlavu orla. Je hbitý a bystrý a má velikou sílu. Klidně unese koně s vozem i sedlákem. Námořníci prý vídali v cizích krajích, jak gryf odnáší i statného slona. Kořist pustí z výšky, a když se „oběd“ pádem zabije, gryf ho roztrhá a sní. Takového ptáka zmiňuje ve svých knihách i cestovatel Marco Polo. Takže kdoví? Gryf má rád poklady, a tak často najde nějaké zlato, na které má čich, a pak ho hlídá. Podle gryfovy přítomnosti poznáte, kde poklad je, ale je těžké ho přemoci a poklad si vzít. Jedině, když gryf sedí na vejcích na nejvyšší hoře v hnízdě, je možné jeho poklad vykopat. U nás se stal dokonce patronem tiskařů a je zobrazován na průčelích, kde byly knihtiskařské stroje. Mimoto chrání gotické chrámy jako chrlič.
Zelený panák
Mužská postava ve směšném kloboučku, s pitvorným obličejem a spoustou listí, které roste z vlasů, vousů i oděvu. Občas ho můžeme vidět i s parožím. Lesní muž má původ prastaré divoké Anglii jako keltský bůh plodnosti Cernunos. Postupně se z jeho podoby zrodil artušovský rytíř Gawain a další podoby germánských i slovanských bohů. Ať se mu říká, jak chce, je to bůh lesa a divočiny. Kdekdo se dušuje, že ho spatřil v lesích i dnes. Proto se snažte si to s ním nerozházet. Chrámy hlídá zřejmě před svými divokými pohanskými bratry.
Paleček
Říká se, že kdysi v Paříži dostala jedna jeptiška nápad vyrobit tajně vlastního chrliče. Nelíbilo se jí, že na střeše jsou jen samé příšery. Vyrobila tedy roztomilé děcko s velkýma ušima a obličejem zvířátka, které sama v noci vynesla po lešení nahoru a připevnila na pilíř. A hned následující den tento „Dedo“ neboli „Paleček“ zachránil nezbedného kluka, který vylezl na konstrukci chrámu, uklouzl a vezl se k okraji střechy. Kluk se o Palčka zachytil, ale dušoval se, že to sama socha ho chytila. Stavitel pak Palečka pro štěstí na střeše nechal, a co víc, palečkové se rozšířili do světa. V Čechách má také tradici bratr Jan Paleček, dvorní blázen krále Jiřího z Poděbrad. Blázen znamenalo totéž co šašek, ale pozor, také to v sobě skrývalo kouzelnické schopnosti. Takže na střechách kostelů v Čechách sedává i tento bájný kouzelník.
Podivná zvířata
Zvířata, i když všelijak pokroucená a zmutovaná, prý znázorňují špatné lidské vlastnosti. Pes je chtivost, opice prý znamená lenost, lev zase krutost a pýchu. Koza je chlípnost a ovce hloupost. Neví se, jak k tomu ta milá zvířata přišla, ale chrliče v těchto podobách nepůsobí vůbec sympaticky. Nabádají nás, abychom hleděli na pravdu a Boží přikázání a chovali se řádně. Také pokroucené podoby lidí, kteří vypadají strašidelně, jsou podoby duše člověka, kterého dostal ďábel do své moci.
Kouzelná moc chrličů
Chrliče mají prý moc vyslechnout všechny lidské tajemství, i ta nejhroznější, a očistit člověka proudem vod, který při dešti vychrlí. Máte k nim mluvit v noci a za úplňku, pak vás opravdu slyší. Mohou prý rozpustit zlé energie a vrátit je Zemi v podobě neškodné vody. Je to jistě tím, že jejich kořeny jsou v základech chrámu, který je posvěcenou půdou. V noci prý stále ožívají, navštěvují se a rokují spolu. Pokud budete potichu, můžete je vidět nebo i zaslechnout.
Starobylé tajemství svátku čarodějnic Noc ze 30. dubna na 1. května je vskutku nocí magickou. Ve vesnicích se rozhoří ohně - je totiž večer...
Celý článek »